Jak důležité je (nejen naše) dětství

 Téma dětí se kolem mě v různých obměnách točí už řadu let. Cítím, že to není jen kvůli tomu, že sama mám děti. Je v tom něco víc…

Bývala jsem typická vystresovaná matka

Miminkovský věk své starší dcery jsem si téměř neužila. Pročítala Maminky, Betynky, babydiskuze a nacházela sama na sobě samé chyby. Když se pak narodila dcera druhá, stres mě skolil úplně. Ano, zaplavila mě vlna mateřské lásky, bohužel domnělá zodpovědnost ji přehlušovala.

Snažila jsem se ze sebe vytvořit superženu, jež zvládá levou zadní péči o obě děti, domácnost, manžela i soužití s tchyní, a při tom všem je ještě šťastná. Oděla jsem se do takového množství rolí, až se to pro mě stalo Dětstvíneúnosné. Nefungovalo nic. Vše se mi hroutilo pod rukama. Hlava plná myšlenek týkajících se potřeb druhých narážela na mou nespolupracující duši. Ta rozhodně netoužila být nějakou vyumělkovanou osobou. Chtěla si plnit své tužby a ne přání druhých lidí. Nenápadně mě upozorňovala, pak začala přidávat na razanci, křičela a nakonec se vztekala. A i já navenek.

Došla jsem do stádia, kdy jsem si říkala, že buď strávím život na antidepresivech a nebo začnu pít a nebo… I přesto, že mé sebevědomí kolísalo mezi nulou a mínus pětkou, jsem věděla, že potřebuji změnu. Věděla jsem, že změna musí nastat u mě.

Od tohoto uvědomění ke mně začaly přicházet „náhody“ v podobě knih a úžasných lidí.

„Přej si a celý Vesmír se spojí, aby ti přání splnil“

Objevila jsem nový život a objevuji jej stále. Byla to celkem fuška, ale dnes je ze mě jiný člověk. Sebeláska už pro mě není cizím slovem. Rozhodně jsem se o sto procent zklidnila a víc pozoruji svět kolem sebe. Troufám si říct, že pouze pozoruji a snažím se nehodnotit to, co kolem sebe vidím. Je to úleva. Z ramenou a ze zad jsem shodila obrovský náklad, který mi několikrát doslova znemožnil pohyb. I tři dny v kuse jsem strávila zkroucená bolestí. Díky této zkušenosti si velice vážím svého moudrého těla.

Mé zpomalení mělo ještě jeden důsledek – najednou jsem zjistila, že mám více času jak na sebe, tak na své děti. Ne pouze stereotypní kolotoč vaření, praní, uklízení a lítání do zaměstnání.

Mám opravdový čas si hrát!

Znovuobjevené blbnutí s holkami, bláznivé taneční kreace za poslechu hlasité hudby, kreslení si a spousta dalšího, mi vlilo životadárnou krev do žil.

Při pozorování dcer i ostatních dětí, kterých se kolem mě pohybuje skutečně mnoho, a navracení se k vlastnímuOpožděný vývoj řeči dětství, jsem si uvědomila, jak moc je to důležitá etapa pro budoucí život. Z rodin a škol si odnášíme řadu poučení, přesvědčení, vzorů, názorů. Ne všechny jsou nám ale užitečné a ku prospěchu. Některé dokonce škodlivé – různé získané strachy a bloky, lži o nás samotných…

Není pravda, že děti jsou nepopsaný list, a že my „vychovatelé“ je musíme zformovat k obrazu společensky akceptovatelnému. Že je musíme všemu naučit, protože samy jsou neznalé. Učíme je, že když nebudou poslouchat a nebudou se šprtat poučky, nosit ze škol jedničky a získávat tituly, stanou se průměrnými a nezískají „dobrou“ práci…

Musím se smát naší dospělácké naivitě

Podívejme se, jakou společnost jsme stvořili. Civilizovanou, vyspělou, spokojenou, bezpečnou… a nebo vystresovanou, uspěchanou, konzumní, vytvářející si absolutní nárok na veškeré bohatství Země? Skutečně všichni chceme vidět potomky kráčet v našich šlépějích?

Buďme, prosím, upřímní. Upřímní sami k sobě i k našim dětem. Snažím se o to dnes a denně. Snažím se brát je jako své partnery, mluvit s nimi v úrovni očí. Jakmile jsem se zbavila povinnosti nazývající se výchova, zmizelo mezi námi napětí. Náš vztah se stal uvolněným i důvěrným.

Vnímám jejich osobnosti, důvěřuji, poslouchám a jsem s nimi.

Ne z nutnosti, ale proto, že chci. Jsou úžasné, inspirativní, překvapující… miluji je – díky nim jsem se ta slova naučila říct nahlas.

Petra Kaplánková

www.zenyzenam.cz

Komentáře