Za maminku, za babičku… aneb tanečky kolem jídla

S tatínkem Václavem jsme hledali příčinu toho, proč je Klárka tak tvrdohlavá, proč má tendenci neustále rodičům vzdorovat a bojovat s nimi.

Jen tak mezi řečí mi popsal situaci, kdy byla podle něj Klárka naopak velmi hodná a dalo se s ní domluvit. Chtěl přijít na to, v čem byl princip úspěšné dohody, aby ho mohl uplatňovat i do budoucna.
A tak vyprávěl:

 „Sešli jsme se u babičky. Já s naší Klárkou (6) a Vašíkem (4), můj bratr se svými dcermi Vendulkou (3) a Zuzankou (7). Babička všem připravila výbornou polévku a aby dětem udělala radost, nechala jim přivézt pizzu, kterou mají tak rády. Všechny děti krásně jedly. Krom jiného i proto, že věděly, že za snědený oběd dostanou od babičky bonbónek.

 Když není hlad

„Klárce to bohužel moc nešlo. Už s polívkou jsem ji musel pomoci („Za babičku, za maminku, za dědečka,…“) a do pizzy sotva dvakrát kousla. Přemlouval jsem jí, protože opravdu dost špatně jí a navíc jsem věděl, že to babičce bude líto. Nedala si ale říct. Pizzu odložila a víc už nejedla. Nepomáhalo ani přemlouvání ani odkazování na to, že bude mít hlad a bude slabá a malinká a nevyroste,…., že je zlobivá, škaredá a bude nemocná. Všechno marné.“

„Byl jsem z toho pěkně otrávený. Klárka nabručená a protivná. Babička se zle dívala a zarputile mlčela.“

„Pak přišlo velké finále a další kolo konfliktu. Babička vytáhla sklenici s bonbóny a všechny děti, kromě Klárky, za snědený oběd odměnila. Klárka se začala domáhat bonbónu také, ale protože nedojedla, nedostala nic. „

dítě jí

„Nastoupil hysterický ryk a monotónní – já chci bonbónééék. Klárka byla k neutěšení.  Domlouval jsem jí, utěšoval a vysvětloval, proč bonbónek dostat nemůže.  Babička potvrdila své pravidlo – až dojíš, bude bonbónek.“

„Nebralo to konce, ale nakonec se mi podařilo Klárku nějak utišit a přesvědčit jí, aby pizzu dojedla. Zabojovala, nasoukala do sebe zbytek jídla a dostala svůj bonbón.  Babička byla spokojená, já Klárku pochválil za to, že byla nakonec přeci jen hodná a dali jsme si ruku na to, že se to příště už nebude opakovat, a že bude pěkně jíst.“

„Proč se s ní jindy takhle pěkně nedomluvím?“ ukončil Václav otázkou své vyprávění.

 Výchova se děje častěji mimoděk než záměrným působením

Bylo mi líto obou. Klárky proto, co musela podstoupit, Václava proto, co mu budu muset říci, pokud mu mám situaci skutečně objasnit.  To, co on vnímal jako dohodu s dcerou, nebylo nic jiného, než její zlomeni a podlehnutí tlaku obou dospělých.

Václav i babička, podobně jako mnoho z nás, žijí v přesvědčení, že příjem jídla dětmi je nutné sledovat, regulovat, organizovat a řídit. A pokud děti nejí tak, jak si představujeme, je tu problém. Ano, je.  Ale ne na straně dětí.

Klárka vůbec neměla šanci naplňovat potřebu nasycení podle sebe. Podle toho o co jí prostřednictvím chuti a pocitu hladu říká její vlastní tělo.

 Účel světí prostředky

Tatínek i babička s Klárkou jen různě manipulovali, aby ji přiměli naplnit své představy o najezeném dítěti. Babička prostřednictvím úplatku bonbóny, Václav odváděním pozornosti jinam „za babičku, za maminku,…“, domlouváním, přesvědčováním, vyčítáním,….

 Myšlenkou, že by měl dceru nechat jíst opravdu jen to a tolik, kolik chce, byl docela zaskočen. Měl pocit, že Klárčino stravování je jeho odpovědností a pokud by se jí zřekl, jako rodič by selhal.

Je ale zásadní rozdíl mezi tím, poskytnout dětem možnost dostatečného příjmu pestré stravy a tím, když jim vnucujeme množství  a skladbu jídla, o kterých jsme přesvědčení, že je děti zkonzumovat musí. 

Na tom, že nám tento rozdíl uniká, mají svůj podíl dvě věci. Jednak žijeme v přesvědčení, že pokud nebudeme rozhodovat o každém „nádechu a výdechu“ našich dětí, nesplňujeme společenskou normu „správný rodič“.  Druhou příčinou je pak neustálé srovnávání a tlak na „průměrnost“. Nedokážeme žít s tím, že naše dítě jí jinak nebo něco jiného než říká „tabulkový průměr“.

 „Přeci moje dítě nebude jiné než průměrné, to by ho mohlo ohrozit.“

Když pominu, že si Václav zlomením dcery zadělal na její další budoucí vzdor a odpor (a tady je to, co na začátku hledal!), případně „hodnou holčičku“, která bude poslouchat druhé i přesto, že jí to nebude vyhovovat a půjde sama proti sobě, mají tyhle rodičovské strachy a z nich vycházející nucení do jídla i další neblahé efekty.

Dva příběhy za všechny

Dnes pětatřicetiletá Eva nedokáže sníst žádné jídlo celé. A i když ji manžel vezme do luxusní restaurace na její zamilované sushi, třetinu ho nechá na talíři. Nedrží žádnou dietu, ale od dětství bojuje uvnitř sama sebe se svými rodiči, kteří ji vždy nutili sníst vše, co bylo na talíři. Od okamžiku, kdy se dokázala poprvé vzbouřit, pak už nikdy žádné jídlo nedojedla. Potřebuje „dokázat svým rodičům“, že si o jídle bude rozhodovat sama.  Přesto, že už s nimi dávno nežije, nedokáže se tohoto bloku zbavit.
Paní Janu také jako dítě vedli k tomu, že „sníst se má všechno“.  Teprve ve třiceti letech si uvědomila, že se neustále přejídá. Neposlouchá své tělo, svůj pocit hladu, svou skutečnou potřebu jídla. Trvalo jí dost dlouho, než se naučila říci si o porci jakou je schopna sníst a nedojíst ji, když cítí, že se přecenila.

S Václavem jsme se dohodli, že zkusí dát své dceři „stravovací svobodu“ a dá vědět, co mu to do vzájemného vztahu přináší. Těším se na jeho vyprávění. Určitě si bude muset nastavit nový vztah i s babičkou.

Zdeněk Okleštěk

zdroj: www.zdenekoklestek.cz

Komentáře