Zápisy do 1. tříd jsou za námi

Většina budoucích prvňáčků má po zápisu. Jak se dětem líbilo ve škole?

Nás se to letos také týkalo. A musím říci, že jsem nevěděla, co mám očekávat. Maty byl v pohodě, ale maminka, ta byla nervózní 14 dní předem. Byl to náš první zápis. U druhého syna už to budu prožívat jinak. Alespoň já to tak mám. Starší děti jsou takoví průkopníci 🙂

Přeci jenom už to „moje“ malé dítě bude školák. Už není tak maličký. Stává se z něho pomalu ale jistě velký kluk. Kluk, který bude umět brzy číst, psát, počítat, … Je mi to i trochu líto, že ten čas tak běží. Užívám si každou chvilku, kdy mohu být s dětmi.

Otázku – Jak to bude vše zvládat? – jsem si položila několikrát. Je to přeci jen velká změna. Ale pro koho bude větší? Přiznejme si to, pro nás rodiče. Nastanou nám další povinnosti a už teď jich někteří máme nad hlavu. Pokud jsme skvěle připraveni, tak nám odpadne spoustu starostí a problémů.

Musím říci, že jsme prošli zápisem do klasické školy a do Montessori školy. A jak se cítil syn? Bylo vidět, že si to hrou vše lépe užívá a že je více uvolněný. Proč by také ne, když hra je pro děti přirozená. I my dospěláci si rádi hrajeme, ale máme na to málo času. Jinak bychom si hráli určitě více. Však i dospěláci mají své oblíbené hry.

Jak je u dětí zvykem, že nás neustále překvapují, tak nás překvapil syn i tam. Děti vnímají, jak se k ním okolí chová. Zda-li chce a nebo může, je pro ně také hodně důležité. Určitě víte, o čem píši. Když chcete nebo musíte, co uděláte raději? A o tom to je.

Nemusíme chodit daleko, stačí, když o tom zapřemýšlíme a vžijeme se do situace dětí. Vždyť ty děti jsou to co mi, jen menší.

Zápis v klasických lavicích si Maty tak dobře neužíval. Bylo na něm vidět, že je jakoby „ přikovaný“. Něco mu chybělo. Volnost pohybu.

Co po nás u zápisu chtěli?

V obou případech to stejné, ale rozdíl byl v tom, že v Montessori si Maty hrál a v klasické škole seděl a byl „zkoušen“.

Vlastně to, co si hodně rodičů představí pod otázkou, co vše má dítě umět, než půjde do první třídy, je např. počítat do 10, poznávat barvy, říct své jméno a příjmení, kde bydlí, … To si rodiče bohužel často myslí. To je školní zralost. Tu posuzují u zápisu. A také si myslí, že tím jsou připraveni na školu.

Jenže to je jen zlomek toho, co má dítě umět, než půjde do první třídy. Není to o naučení se, ale o přirozeném a dostatečném vývoji, který je dnes u dětí bohužel hodně podceňovaný. A my rodiče si to dost často ani neuvědomujeme. Nejenže nevíme  co, ale hlavně proč je to důležité.

Hra je to nejlepší, čím se může dítě přirozeně a neomezeně rozvíjet.

Hra je totiž nejpřirozenější způsob vývoje. Proto vznikla i hra Rozhýbej svůj jazýček aneb logopedie hrou a KLUB RODIČŮ.

Když se podívám na sebe a mám se něco nového učit, tak mi to  při „připoutání“ na židli u stolu moc nejde, než když mohu u toho třeba chodit. Máte to také tak nebo vám fungují i jiné principy učení?

 
Nedívejte se na to, kam chodí, jak se chová váš soused. Nedívejte se ani na to, co na „určitou“ věc říká vaše okolí. Žijete přeci svůj život a né jejich.

© Jitka Šufajzlová

Komentáře